Pamatuji si na doby, kdy jsem se neměla ráda. Vědomě a mnohdy i nevědomě jsem si ubližovala jak fyzicky, tak psychicky. Nesnášela jsem všechno a všechny. Měla jsem v sobě neustálý vztek a bezmoc, neuměla jsem kontrolovat své emoce a ani jsem nevěděla, odkud se berou.

Zažívala jsem úzkosti a ze všech situací jsem byla velice vyčerpaná a přehlcená. V těch chvílích přicházelo na pomoc mé tělo. To ono se mě snažilo zastavit a dát mi signál v podobě rozsáhlého ekzému, migrén, dušnosti a častých nemocí, že je čas něco změnit, zpomalit, starat se nejen o něj, ale i o svou mysl a duši. Ale já ho neposlouchala a sotva jsem se dala do kupy, tak jsem do toho chaotického a uspěchaného života naskočila znovu.

A ono se to opakovalo. Pořád. Byla jsem nešťastná. Nikdo mi nerozuměl a měla jsem pocit, že jsem na všechno sama a všechno bylo proti mně.

Ve chvíli, kdy už to bylo neúnosné, mi do cesty přišla Kraniosakrální terapie, která mi dokázala ulevit a otevřela mi dveře do mého nového života. Začala jsem se propojovat sama se sebou, pracovat sama na sobě a opět jsem pocítila chuť do života. Začala jsem dělat nové věci, ne protože jsem musela, ale protože jsem chtěla.

Zjistila jsem, že ten problém nebyl ve světe ani v lidech okolo mě, ale ve mně samotné a byla jsem odhodlaná to změnit. Vykročit z těch zajetých kolejí, které byly tak hluboko vyjeté. Ze všech těch „nesmíš“ a „musíš“, „nejsi dost“ a „co si o tobě řeknou“. Z těch příkazů a rozkazů. Z toho divokého kolotoče zmatení, kdy jsem netušila kdo jsem, jak mi je a ani co vlastně od života chci.